Za polární září na Kanárské ostrovy

Také se vám zdá ten název trochu mimo? Ještě před pár dny bych tomu sám nevěřil.

Posledních pár let se mi celkem pravidelně stává, že když se vydám za naše hranice někam na jih, tak se doma na obloze začne prohánět polární záře.

Svou první polární záři (Aurora Borealis) jsem viděl 17. listopadu 1989 - ano, ten památný den, kdy se lámaly naše dějiny, oblohu zalila polární záře. Tehdy jsem si večer kráčel na naší hvězdárnu ve Vlašimi, když mne hlahol z vyhlídkové terasy upozornil, ať zvednu hlavu a pořádně se dívám. Obloha byla plná zvláštních barevných pruhů. Viděl jsem svou první polární záři.

Od té doby jsem měl štěstí na několik fantastických polárních září u nás doma i při výletech na Island. Nikdy by mne ale ani ve snu nenapadlo, že uvidím polární záři tak daleko na jihu nedaleko obratníku Raka.

Fuerteventura je druhý největší ostrov v souostroví Kanárské ostrovy. Nachází se 28 stupňů nad rovníkem a svých charakterem mi místy připomíná krajinu na Marsu. Mám to tu rád.

Když jsem 10. května přes den sledoval, jak se schyluje k další parádní podívané nad Českem a já jsem zase 3500 kilometrů daleko na jihu, bylo mi to trochu líto. Se zájmem jsem pozoroval přípravy kamarádů fotografů na večerní podívanou a odhadoval jsem, jak to asi bude vypadat.

Že to bude velké se dalo čekat, ale myslím si, že výsledek předčil očekávání všech. Se zatajeným dechem jsem sledoval dění na webkamerách od Šumavy k Tatrám i všechny možné měřáky a ukazatele.

Zeptal jsem “AI” Gemini, jak je to s polární září na Kanárských ostrovech - projděte si otázku i odpověď. K mému překvapení odpověď zněla kladně a to rozhodlo.

Rychle jsem si zabalil foťáky, hodil na sebe mikinu a vyrazil. Naštěstí jsme si zamilovali severní část Fuerteventury a to mi teď hrálo do karet.

Nedaleko městečka Lajares jsem se rozhlédl po obloze. K obzoru se pomalu skláněl srpek Měsíce, oblohou se honily mraky, ale severní obzor byl docela volný a měl jsem pocit, že koutkem oka tam opravdu vidím zvláštní barevný nádech. V duchu jsem si říkal, že si to spíš vymýšlím, než že by to byla pravda. Skočil jsem zpět do auta a pokračoval do městečka El Cotilo a jeho majáku Faro del Tostón.

Temnou krajinou se neslo burácení vln rozbíjejících se o skalnaté pobřeží, skučení silného větru a tmu prořezával paprsek majáku v pravidelném rytmu.

Postavil jsem stativ a hned první kontrolní snímek ukázal narůžovělou barvu nad severním obzorem za majákem. Upravil jsem nastavení a co nejvíce zapřel stativ, aby neuletěl. I tak byla síla větru taková, že se mi povedl asi jen každý třetí snímek.

Po nějaké době jsem se rozhodl, že musím vyrazit ještě na jiné místo, kde budu mít úplně volný severní obzor. Sedl jsem do auta a udělal další okružní jízdu po severní části Fuerteventury. Městečka El Cotilo i Lajares žila veselou páteční nocí. Dojel jsem až do vesničky Majanicho, kde končí asfaltová cesta a dál se jede jen po prašné kamenité cestě. Vydal jsem se po ní na západ, abych dojel k zátoce s volným výhledem na sever. Po pár kilometrech jsem zastavil a opět postavil stativ. Teď jsem v té tmě i volným okem viděl, že je severní obzor lehce zabarvený.

Exponoval jsem postupně sérii fotografií, abych měl jistotu, že v tom větru bude některá z nich ostrá. Na snímcích byla nejen narůžovělá barva, ale i další barevné nádechy a zvláštní modrofialové pruhy.

Musel jsem se štípnout, abych konečně začal věřit tomu, že se opravdu dívám na polární záři z Kanárských ostrovů :-)

A trocha té techniky na závěr.

Snímky jsou pořízené fotoaparátem Fuji X-T4 s objektivem Fujinon XF 14 mm / f2.8. Clonu jsem zvolil plně otevřenou 2.8, protože vím, že i tak objektiv kreslí velmi slušně. ISO jsem kombinoval 3200 a 6400 a čas byl pevný 30 sekund. Měl jsem vypnuté odšumování a nastavené manuální ostření. Objektiv jsem ostřil ručně na jasné hvězdy.

Fotil jsem i malou Fuji X100S, kde jsem měl nastaveno ISO 6400, clonu 2, čas 30 sekund a opět manuálně zaostřeno na hvězdy.