Blaničtí rytíři čarují

Předpověď počasí na ten den neslibovala žádný letní zázrak. Od rána pršelo, ale letmá kontrola Aladina prozradila, že by to možná večer šlo. Stačilo jen vymyslet, kam vyrazit. Rozhodl jsem se, že je na čase se opět trochu porozhlédnout na mém rodném Podblanicku.

K večeru balíme holínky, svačinu a s plným fotobatohem vyrážíme směr Podlanicko. Cestou míjíme dvanácti kilometrovou kolonu čekajících aut před Prahou a já v duchu jen doufám, že cestou zpět nás už nic podobného nečeká. Kapky deště na předním skle mne rychle vracejí do reality a mně je hned jasné, že doma zůstala důležitá část vybavení – deštník. No, snad to přejde. Mraky se na obloze různě přeskupují a začínají vytvářet neuvěřitelné formace. Ve zpětném zrcátku sleduji trhající se oblačnost nad západním obzorem a v duchu si říkám, že jestli na toto zasvítí silné večerní světlo, tak nás čeká mimořádná podívaná.

Když přijíždíme na místo a mně je jasné, že to bude závod s časem. Hupsnu do holínek a obíhám rybník, abych nakonec skončil na svém oblíbeném místě. Zajímavé uskupení mraků se ale začíná velmi rychle rozpouštět. Nakonec stačím udělat jen tři expozice, než se z mraků stane plochá beztvará hmota. Tuším ale, že ta první expozice by mohla vyjít.