Když jsem před více než rokem, na srazu našeho fotoklubu Černá slunečnice, viděl panoramatické fotky, co tam přinesl Michal Hejna, byl jsem lapen. Sem tam jsem s panoramatickým formátem koketoval, ale nikdy to nebylo nic vážného. Teď jsem je držel v ruce a věděl jsem, že je to něco, co bych měl zkusit.
Měl jsem tenkrát velké štěstí, že se mi během pár dnů povedlo sehnat kinofilmového Noblexe (panoramatický fotoaparát) a mohl jsem vyrazit do ulic zkoumat, co to všechno umí. No a vidím to jako dneska, když jsem si po pár dnech došel vyzvednout k FotoŠkoda vyvolaný a naskenovaný první film. Už když jsem si negativ prohlížel nad prosvětlovacím panelem, začal jsem tušit, že jsem asi trochu narazil. Doma na počítači se to jen potvrdilo. Všechny snímky různě poletovaly a ani do jednoho se mi nepodařilo dostat ten záměr, který jsem měl v hlavě, když jsem stiskl spoušť.
Moje vidění na tenhle formát nebylo zkrátka vůbec připravené. A trvalo to pár dalších filmů, než se z 18 záběrů, které se na běžný kinofilm vejdou, dařilo jeden či dva vybrat. Měl jsem radost, ale vlastně se učím vnímat ten formát dodnes. Zajímavé bylo, že mne to vůbec netáhlo do krajiny, ale sám od sebe jsem se vydal do pražských ulic.
Když jsme pak po čase s Michalem koukali na první společné panoramatické fotografie z Prahy, rozhodli jsme se v tom dál pokračovat. Na začátku bez nějakého konkrétního cíle, jen nás to oba bavilo. Postupně jsme ale na naše setkání nosili lepší a lepší fotografie a zároveň se nám tam začalo rýsovat několik nosných témat.
Naši kamarádi z fotoklubu občas pochybovali, jestli jsme nezběhli k úplně jinému oboru, protože naše rozhovory byly neustále plné jitrnic. Museli jsme jim vysvětlit, že tak říkal Josef Sudek panoramatickým fotografiím. A právě on je také autorem zatím jediné velké ucelené knihy o Praze v panoramatickém formátu, která poprvé vyšla v roce 1959.
Vím, že je to troufalé. Ostatně Josef Sudek je taková skoro nedotknutelná modla naší fotografie. Ale my jsme se s Michalem nakonec rozhodli na něj volně navázat a ukázat, jak moc se Praha za těch 60 let změnila. Je zajímavé chodit ulicemi a vnímat ty dva světy. Ten dnešní a ten Sudkův. Často si říkám, jak to tu bude vypadat za dalších 60 let.
Hned na začátku bylo jasné, že tento projekt pojedeme na klasický film. Vím, že by to šlo pohodlně fotit i přes digitální formát - ostatně už dost dlouho odolávám lákání Marcela Konečného z FUJIFOTO.CZ, abych si vyzkoušel středoformátový GFX, který umí fotit do panoramatického formátu, ale říkal jsem si, že digitál tu ještě pár let s námi bude, zato s filmem je to otázka.
Je to tak trochu bláznovství. Místo SD karet cpát do foťáku kinofilm nebo svitek. Místo pohodlného CaptureOne míchat vývojky. Ale co! Vlastně mám pocit, že jsem si potřeboval od toho dokonale vyladěného digitálu trochu odpočinout. A pustit se na pole, kde vládne stále velký prvek překvapení z toho, co z té vývojnice nakonec vytáhnu.
Oprášil jsem staré knihy od pana Šmoka, Kulhánka i skvělou sérii Camera, Negative a Print od Ansela Adamse a pustil se do studia. Hodně jsem se toho za ten rok naučil.
Po roce jsme se s Michlem rozhodli jít s kůží na trh. Spustili jsme webové stránky na adrese: prahapanoramaticka.cz, kam každý týden přidáváme dvě nové fotografie z našeho výběru. Máme tam i blog, kde píšeme o tom, co nás potkalo cestou. Chceme tam psát o našem projektu, o technice, kterou používáme jak v terénu, tak v našich improvizovaných temných komorách. Plánujeme také představovat zajímavé osobnosti, které se zabývají či zabývali panoramatickou fotografií. Ukážeme vám místa, která navštívil Josef Sudek, jak vypadají dnes, po šedesáti letech.
S fotografií krajiny a přírody určitě nekončím. I když jsem teď pohlcený fotografováním pražských jitrnic, stále se rád toulám a lovím světlo v krajině světa.
Komentáře