Uhrančivě zasněžený Island

Někdy je týden nekonečně dlouhá doba, jindy uteče jako voda a ještě v člověku zanechá spousty skvělých vzpomínek, které se mu stále vrací zpět. Podobně, jako když se po nějaké době na moři vrátí člověk na souš, ale i tak sem tam jeho tělem projde se zhoupnutím vlna.

Sedím teď v prosluněných toskánských zahradách, venku je příjemných 26 stupňů, od moře vane svěží vítr a hraje mi tu nové album od Of Monsters and Men. V myšlenkách jsem ale zpět v chladném lednu a pomalu klesám na křídlech WOW Air k Islandu.

Jak jsem se zmínil v článku Za zimním Islandem, pro svůj druhý návrat jsem zvolil, pro mne trochu netradičně, komerční fotoexpedici od ILUMIO Jana Březiny. Líbil se mi koncept, výběr navštívených lokalit i cena. Šel jsem do toho s tím, že si chci v klidu fotit a zaplatím si za to, že se nemusím o nic starat. Stačí jen nezaspat odjezd na expedici :-)

Zkušené oko by si i přes hodně brzkou ranní hodinu - bylo těsně před pátou - všimlo, že z Florence asi opravdu odjíždí banda fotografů, protože ty naše fotobatůžky nejdou přehlédnout. V chladu lednového rána se na nástupišti 24 pohupoval hlouček členů expedice. Rychlé přivítání a už sedíme v minibusu, který nás převeze do Berlína, odkud nám letí éro na Island. Po příletu do Keflavíku v mrazivém větru přebereme tři auta a můžeme vyrazit za zimním dobrodružstvím.

Naší první zastávkou se stává město Selfos, kam přijíždíme již za tmy. Ač zbytek skupiny jde na večeři, rozhoduji se otestovat své nové ovčí oblečky z Merina. Vyrážím z tepla hotelu do terénu otestovat ideální sestavu vrstev. S potěšením zjišťuji, že kombinace skvělého jachtařského oblečení Gill, vrstev od Icebreakeru a bot Icebug pohodlně odolá islandskému větru i chladu. Díky tomuto výletu objevuji i zajímavou lokalitu, což ocením zítra večer, kdy se nad Selfosem roztančí polární záře. Za odměnu jsem si dal skvělého lososa s opečeným bramborem :-)

Zimní Island je přívětivý pro fotografické spáče. V polovině ledna vychází Slunce krátce před 11 hodinou s tím, že zajímavé světlo je již zhruba hodinu před východem. Člověk se tak nemusí honit a v klidu bohatě posnídat :-)

Pátek

První den je naším cílem Zlatý okruh. Vyrážíme ještě za tmy do národního parku Þingvellir (Thingvellir). Postupně se do zmrzlé krajiny klubou barvy, a tak na svítání zastavujeme u kostelíčku na břehu jezera Úlfljótsvatn. Venku fučí ostrý vítr, bořím se do hlubokého sněhu, ale oceňuji včerejší test, díky kterému jsem si dobře poskládal všechny vrstvy oblečení, a tak mojí starostí není zima, ale to, jak a kde pořádně zabodnou stativ, aby mi ho vítr nerozklepal. Východ byl famózní. Ve skrytu duše jsem doufal, že takhle by to mohlo pokračovat celý týden.

Poledne si užíváme v centru NP Þingvellir. Ulovím pár zajímavých delších pohledů na hladiny jezera Þingvallavatn. Počasí nám přeje, a tak se rozhodujeme, že nebudeme spěchat a pojedeme už jen na Gullfoss, který se nám předvede v celé své večerní kráse. Vyšlo to parádně. Přijeli jsme akorát včas. Nízké žluté světlo zaplavilo celý mohutný vodopád, aby s postupem času měnilo své barvy do modrých odstínů, jak se sluneční kotouč nořil za obzor.

Focení v blízkosti vodopádu bylo náročné, protože jemná vodní tříšť na fototechnice okamžitě namrzala. Velmi jsem ocenil přechodové filtry, které chránily přední čočku a daly se velmi snadno očistit od zmrzlé tříště. Používal jsem je také jako ochranu při přípravě kompozice, abych je na finální záběr vyndal a udržel tak čočku do poslední chvíle čistou. Pro jeden záběr Gullfossu jsem nakonec namrzlou vodní tříšť využil i jako záměrný změkčovací filtr. Od vodopádu se mi moc nechtělo. Ale noc se hlásila o slovo, a tak jsme cestou zpět vynechali Geysír a vrátili se zpět do Sellfosu.

Večer jsem neustále střídavě sledoval magnetometry a severní obzor nad městem a odhadoval, jestli je šance na polární záři. Něco mi v koutku duše říkalo, nejdi spát. Nakonec jsem měl pocit, že něco nad městem je. Nelenil jsem a rychle naskákal do oblečení a mazal na vyhlídnuté místo ze včerejška. Tou dobou začala nad Selfosem tančit slabá polární záře.

Zburcoval jsem po telefonu Honzu a vyrazili jsme autem za město. Povedlo se nám najít docela dobré místo, jen jsme trochu podcenili krajnici a už jsme leželi ve sněhu. Pro teď to ale nebylo důležité, neb nad severním obzorem zářila polární záře. Po nějaké době jel kolem autobus s japonskými turisty a všiml si našeho poněkud výstředně “parkujícího” auta. Řidič vyskotačil ven a nabídl nám pomoc. Vytáhl silné lano a za blikání blesků kompaktů z mnoha okýnek autobusu nás vytáhl zase na všechny čtyři. Mávl na pozdrav a zmizel do noci. Polární záře pomalu slábla. Vrátili jsme se zpět do Sellfosu.

Sobota

Dnešní den nás čekala cesta na jih plná zajímavých zastávek.

Na svítání jsme přijeli k vodopádu Seljalandsfoss. Chtěl jsem udělat méně tradiční záběr. Rozhodl jsem se tedy vydat po zasněžené pláni na vzdálenější násep, abych měl pohled jak na vlastní vodopád, tak i okolí. Počasí bylo vysloveně monochromatické a svítání připomněl jen silně nesmělý načervenalý proužek nad východním obzorem.

Sopka Eyjafjallajökull poklidně dřímala, a tak jsme se mohli kochat jejím zasněženým vrcholem v nažloutlých slunečních paprscích a klidně pokračovat za dalším oblíbeným islandským vodopádem Skogarfoss. Tam mi to vysloveně nešlo. Snažil jsem se něco vymyslet, ale tentokrát se žádný nápad nedostavil. Udělal jsem si tedy pár záběrů ve stylu "byl jsem tu" a těšil se na další cíl.

Tím byl asi jeden z nejfotografovanějších vraků letadel na světě. Zbytky trupu po dakotě trůní na pláni asi dva kilometry od silnice. Za běžné situace tam není problém dojet autem, ale nás teď čekala zasněžená pláň, ve které byla vyjeta cesta necesta hlubokým sněhem. Bylo vidět, že to bude chtít značnou řidičskou zručnost, protože z celé výpravy jsme měli rozhodně nejslabší vozidlo. Ukázalo se ale, že Ivan je zkušený řidič a Vitara nebojácné vozítko. Po hodně dobrodružné cestě jsme byli u vraku. U něj mě nakonec více zaujal obrovský balvan uprostřed pláně, nad kterým se vznášel otazník, kde se tam vzal.

To už ale bylo slunce pod obzorem a nás čekal Vík. Cestou jsem se zastavili ještě na pěkném místě s výhledem na skalnaté okolí malého městečka.

Ve Víku nás ve velmi příjemném hotýlku čekalo milé překvapení v podobě československé obsluhy.

Po skvělé večeři mi to nedalo a ještě jsem vzal fotobatoh a vyrazil sám za město na skály. Chtěl jsem si vyfotit Raynisdrangar s hvězdným pozadím. Moc záběrů jsem ale nenafotil, protože obloha začínala dostávat takový zvláštní nazelenalý nádech. Bylo jasné, že nás čeká další tanec lednové polární záře. Tentokrát jsem už nemusel nikoho burcovat a měl jsem co dělat doběhnout zpět k hotelu a naskočit do rozjeté kolony.

Pár kilometrů za Víkem jsme zastavili u mostu a pustili se do lovu polární záře. Nebyla moc silná a držela se spíše jen u obzoru, ale i tak to byla skvělá podívaná. Převažovala zelená barva a jen sem tam se objevilo i trochu červené. Na nebi se střídala hvězdná obloha s mraky. Vydrželi jsme sledovat její tance do brzkého rána, než se začala pomalu ztrácet z oblohy.

Neděle

Po skvělé snídani vyrážíme na celodenní putování po okolí městečka Vík. Na svítání jsme vyjeli na vyhlídku pod majákem. Je odtud krásný výhled na mohutnou skálu na pláži i vzdálené skalní monumenty Raynisdrangar.

Pak jsme se přesunuli k vlastním monumentům. Využil jsem nízké hladiny a dostal se až do skal. Dost to cestou po zledovatělých balvanech klouzalo, ale s opatrností se tam dalo dohrabat. Slunce jsem měl v tu dobu přesně za jednou z mohutných skal trčících z moře. Hrál jsem si s delším časem i krátkým okamžikem zachycující stříkající vlny rozbíjející se o kameny. Neustále jsem ale po očku sledoval, jestli se hladina nevrací zpět, aby mi nepřehradila únikový východ.

U parkoviště nečekaně vyrostla za ty dva uplynulé roky příjemná kavárna, kam jsem se došel občerstvit na skvělou horkou zeleninovou polévku a drobný sendvič.

Obloha se začala pomalu zatahovat a vypadalo to, že se každou chvilku spustí déšť. Zkusili jsme se s auty vyšplhat na jedno místo za Víkem, ale po pár kilometrech nás čekala mohutná sněhová stěna a bylo jasné, že to dál nepůjde. S nastávajícím večerem jsme se vrátili do hotelu a po večeři ti odvážnější z nás ukázali výběr zatím ulovených fotografií. Škoda, že nás moc nebylo :-)

Pondělí

Pohled přes velké prosklené okno dával tušit, že dneska to nebude moc fotogenický den. Oblohu pokrývala nízká oblačnost, všude vládla šeď a úřadoval silný vítr, který bez milosti kosil vše, co nebylo pevně ukotveno. Dneska nás čekal přesun do Skaftafelu, ze kterého je to kousek do Jökulsárlónu. Cesta to byla zábavná, protože na zledovatělé silnici si vítr lehce pohrával i s našimi těžkými terénními vozy. Stačila by chvilka nepozornosti a bylo by po cestování. Dobře to dopadlo a odpoledne jsme už byli v teple hotelu ve Skaftafelu, kde Honza uspořádal povídání o základech techniky fotografování. Fotit se nešlo, neb to opravdu nedávalo smysl. Vítr lomcoval s domem jako by jej chtěl rozervat a proudy vody skrápěly kvílející okna. V duchu jsem si říkal, jakou máme kliku na počasí, protože takhle mohlo zatím být každý den.

Úterý

Dnes nás čekala ledovcová laguna Jökulsárlón. Na tu jsem se těšil moc, protože při mé první návštěvě jsem si zde skvěle zafotil a hlavně jsem věděl, že nás tu tentokrát čeká celý den. Tedy dost času na hledání správných momentů v ledovcovém království.

Počasí se po včerejší fujavici dost uklidnilo, což bylo dobré znamení a sem tam probleskující modrá obloha dávala tušit, že by nás mohli čekat zajímavé podmínky. Zásadní otázkou bylo, kolik ledových ker bude na pláži. Dopadlo to skvěle. Černá sopečná pláž byla plná různorodých ker mnoha odstínů modré, na které dorážely s duněním prudké vlny oceánu. Počasí bylo přímo aprílové. Sem tam pršelo, svítilo slunce, modrou oblohu střídala temná dešťová mračna. Co více si přát. Snad jen trochu štěstí pro Honzu, přes kterého se převalila nečekaná vlna a zaplavila jeho Canon EOS 7D Mark II i s nasazeným dlouhým zoomem.

Čas tu rychle utíkal. S nastupujícím večerem jsem si našel jednu kompozici, která mi pěkně hrála do noty se zapadajícím sluncem. Když jsem se pak podíval na displej, věděl jsem, že mám svůj záběr.

Cestou k autu mi nedal spát krásný lanový most přes lagunu. Využil jsem příjemné večerní světlo a pohrál si s mostní symetrií.

Středa

Ráno nás čekalo důležité rozhodnutí, jak si zorganizujeme poslední den. Nakonec jsme se všichni shodli, že by bylo fajn jet na svítání do skal k Víku, protože počasí vypadalo slibně.

Na místo jsme přijeli těsně před východem slunce. Pláž byla krásně čistá, bez jediné lidské šlápoty. Dalo se tu krásně vyřádit. Ať se širším sklem u skal nebo použít delší objektiv pro detaily velkých vln tříštících se o pobřeží.

Moc se nám odsud nechtělo, ale čas pro návrat do Keflavíku byl neúprosný. Cestou jsme se chtěli ještě zastavit u oblíbeného majáku na západním pobřeží. U majáku fučel zcela nekompromisní vítr. Stativ nešlo v podstatě použít, protože okamžitě odlétal a do sopečného podkladu nebylo kam zabodnout bodce. Sám jsem měl co dělat se udržet na nohách. Udělal jsem pár záběrů, ale spíše jen z kategorie "byl jsem tady", než abych se o něco snažil.

Večer jsme přijeli do Keflavíku a na rozloučenou zašli do výborné thajské restaurace. Zítra letíme zpět.

Čtvrtek

Chtě nechtě vracíme auta, kupujeme poslední suvenýry a míříme domů.

Jaký byl tedy zimní Island?

Pokud jste poctivě dočetli až sem, tak vás určitě nepřekvapí, že povedený. Nutno přiznat, že jsme měli velkou kliku na počasí a klidně celý týden mohl vypadat jako to pondělí, kdy lilo jako z konve a vítr nás sfoukával z ledové silnice. Kdo ví, jak by pak vypadalo mé hodnocení.

Z pozice pouhého účastníka musím pochválit organizaci celé akce od ILUMIO. Je to fajn změna, kdy člověk nemusí na nic myslet a celou svou energii může věnovat zážitkům. Honza Březina fungoval jako výborný průvodce, lektor i bavič :-)

Nesmím rozhodně zapomenout i na mé spolucestovatele v naší bělostné Grad Vitaře v čele s Ivanem jako jejím pilotem a Katkou v roli spolehlivého navigátora. Díky, byla to bezva jízda!

Na Islandu jsem fotil zrcadlovkou Canon EOS 5D Mark III, objektivy Canon TS-E 24 / f3.5 II L, Canon EF 16-35 / f4 L IS (díky za půjčení Ondro!) a Canon EF 70-200 / f2.8 L a také Fujinkou Fuji X100S.

Pár tipů

Rozhodně nepodceňte oblečení. Na Islandu jsem byl v chladnějším období podruhé a základem je teplá, nepromokavá obuv a hlavně skvělá bunda, která odolá opravdu silnému větru a ideálně hned tak nepromokne. Jak profouknete nebo budete mít zimu v botách, tak vás už nic nezachrání. Jak jsem zmínil v úvodu, já používám jachtařské oblečení od společnosti GILL a boty mám od Icebugu. Spodní vrstvy skládám z oblečení od Icebreakeru. Takto vybaven jsem si lednový Island užil a mohl se soustředit na focení a neřešit, jak se zahřát.

Nejde to využít vždy, ale velmi jsem ocenil dlouhé stativové bodce, které hodně zpevní stativ, pokud se je povede pořádně zabodnout. Díky tomu pak celá sestava včetně fotoaparátu výrazně lépe odolává všudy přítomnému silnému větru.

Často odněkud neustále padá na foťák voda. Na objektivu jsem měl vždy UV nebo polarizační filtr, který otírám s méně bolavým srdcem, než když by šlo o přední čočku objektivu. Hodně mi pomáhaly i přechodové filtry, které jsem využíval jako vodní clonu při hledání kompozice, abych je před vlastní expozicí vyndal a pak zase vrátil jako ochranu. Počítejte s tím, že voda bude velmi rychle namrzat a po nějaké době se pak už hodně špatně odstraňuje.

Rozhodně doporučuji nosit náhradní baterie u sebe v teple. V chladu se životnost baterií radikálně snižuje.

Nepodceňujte aklimatizaci fotovýbavy po návratu do tepla. Někdy to trvá docela dlouho. Já jsem to řešil tak, že na konci focení jsem si ještě venku v zimě vyndal všechny paměťové karty z foťáků a baterie k nabití. Mohl jsem si tak v teple vesele nabíjet a prohlížet ulovené záběry, aniž bych riskoval nějaký problém s vlhkostí.

V portfoliu najdete více fotografií z Islandu.